Kočka je považována za více nezávislou a samostatnou. Do určité míry je kočka schopna se o sebe postarat sama a nevyžaduje od svého majitele tolik času a pozornosti jako pes. Kočka má stále v sobě značnou část genů svých divokých předků. Ale stejně jako se odlišuje člověk od člověka, tak i každá kočka je jiná.
Otázkou zůstává, kde a podle čeho kočku vybrat. Zvolit můžeme kotě, pak budeme mít o zábavu a adrenalin postaráno, než dospěje a zklidní se. Často si k nám kotě najde cestu samo, coby nalezenec nebo dárek. Pokud se rozhodneme pro kočku dospělou, je dobré poohlédnout se v četných útulcích. Chceme-li kočku určitého plemene, navštívíme chovatele.
Kočce musíme pořídit výbavičku v podobě pelíšku, záchodu, steliva do něj, škrabadlo, hračky, misku na vodu, na granule a na kapsičky či paštiky. Potřebný bude hřeben, kartáč a přepravka na cesty k veterináři či kamkoli mimo domov.
Kočka s námi komunikuje prostřednictvím signálů vysílaných ocasem, ušima, očima, tělem a samozřejmě v neposlední řadě mňoukáním. Chvilku trvá, než se v kočičí řeči zorientujeme, protože se jeví méně čitelná než u psa.
Když se nám kočka začne otírat o nohy, znamená to, že si nás značkuje svým pachem. Rády se mazlí, ale iniciativa musí zpravidla vzejít od nich. Když zrovna mají chuť a náladu, vyskočí nám na klín a chtějí hladit. Na hlavě a krku je tato pozornost obvykle vítanou, na rozdíl od břicha. Ocasem nám toho kočky dokáží taky hodně sdělit. Pohybuje-li jeho špičkou, je přátelsky naladěna. Když jím však začne mrskat, je naštvaná. Je-li nehybný namířený dozadu, chystá se zaútočit.
Kočičí hlasový projev je rozmanitý. Umí křičet, kvičet, syčet, příst, mňoukat krátce či dlouze, v různých tóninách apod.
Aby se kočička nenudila, je třeba si s ní pravidelně hrát, event. zakoupit různé hračky a hlavolamy, se kterými si pohraje sama. Jinak si začne s námi hrát po svém a to může být velmi bolestivé.
